Select Page

Vilma o mandloňových sadech

Vilma o mandloňových sadech

Vážená redakce,

Už jsem to nemohla vydržet a musím Vám znovu napsat. Koukaly jsme s Růžou, že na ty poslední naše dopisy o kruháči a Starovické industriální zóně, co je vlastně v Hustopečích, už nám tam, do toho počítače, ani nikdo nedal žádný ty negativní reakce. No ono s tím asi ani moc polemizovat nejde, že? Ono to tak ja píšeme asi spíš nějak bude, že?

No, dneska jsem Vám ale chtěla napsat i něco hezkýho. My nejsme s Růžou pořád jen investinaivní, ale taky třeba někam vyjdeme na procházku, nebo nás Toník někam vyveze a my koukáme, jak je to na tom světě hezký.

Tak třeba jsme si s Růžou vyšly na ty naše mandloně. Musím říct, že až na tu koní farmu, na kterou máme s Růžou asi jiný názor, než ouřadové, kteří ty stavby bez ladu a skladu tam povolili, to byla moc hezká procházka. Když jsme došly k rybníkům, tak jsme koukaly, kolik těch zahrádek je tam zase obdělaných. Neříkám že všechny, ale je jich rozhodně víc ,než před léty. Lidi už asi přišli na to, že když tam něco vypěstují, tak alespoň vědí, co jedí.  Dokonce i ty vinohrádky jsou zase obdělané. To je tak, když se tam holt celý rok člověk s tím piplá, tak i to víno z těch jeho hroznů mu jinak-líp chutná. Prostě se nám to líbilo a ani nám nevadilo, že tam občas někde vrčela nějaká ta fréza, nebo sekačka.

Tak jsme to proběhly kolem rybníků a těch nových mokřadů a už jsme to braly kolem ovčí farmy pana Vodáka k těm mandloním. S Růžou jsme si jen říkaly, že bylo moc dobře, že mu město tu starou plechovou barabiznu kdysi prodalo. On ji hezky opravil a je vidět, že to farmaření má v srdci. Má to tam kluk hezký a i ty zvířata se nám zdály takové spokojené.

Ten kopec, kolem těch jeho ovcí nám ale dal zabrat. Třikrát jsme musely zastavit a vydýchat to. Dycinky jsme se ale aspoň votočily a koukaly, jak se to kolem všechno zelená a je to hezký. Nakonec jsme došly až k těm našim mandloním. Pořád se o nich tak mluví, tak jsme to musely s Růžou očíhnout. No, přišly jsme tam pozdě. Mandloně už byly dávno po květu, tak jsme se tam jen tak prošly. No proč ne. Když už tady jsou, město už má i tu mandloňovou slavnost, tak co? Je vidět, že se o ně někdo i stará. Škoda jen, že je to už dnes spíš jen takové mandloňové muzeum a není z nich už asi žádný užitek. No, dyť ona i ta Hustopečká mandlovice z těch našich sadů mandli asi taky nepotkala. Je to škoda…, ale co už. Je ale fakt, že když asi začínaly kvést, tak tu bylo lidí, že jsme to až nechápaly. Je fajn, že dojedou a to i zdaleka a jdou se tam prochodit. Do Hustopečí tak dojedou tůristi a to je taky dobře. Já říkala, jen ať jezdí, dyť je to tu fakt hezký. Růža ale říkala, že by mohlo být i hezčí. To teda nevím, co jí zase přelítlo přes nos. Tak se jí ptám a ona že chudáci tůristi. Já koukala a proč jako chudáci. Ona, no proto, že oni dojedou a pak jim z města přijde pozdrav a že mají zaplatit mýto z těch našich radarů, to jako tu pokutu za průjezd obcí. Že to má od Pavlíka, který na ty fotky, co mu chodí z úřadu, už taky nestačí ani vydělávat. Prej, že mi všechno řekne, ale až v klidu u kafíčka, že si jako nechce kazit procházku. Prej, že mi dá jako ten podnět a já Vám to pak můžu i napsat. Tak uvidíme, třeba i jo.

No, ještě jsme se ještě zastavily v tom novém Vinařství Starý vrch, daly decinku bílého a drandily domů. Ta procházka byla moc hezká a stála za to. Prej zase někdy vyrazíme, tak třeba jo, jen aby ty nohy ještě sloužily.

Mějte se se hezky a zdravím i všechny ty své čtenáře, co, jak na ulici občas zaslechnu, se mnou a Růžou i souhlasí.

Vaše Vilma z ulice